Horolezecká stěna
Horolezecká stěna má svou vlastní konstrukci a je umístěna do volného prostoru. Slouží k tréninku a nácviku lezení, a také jako náhrada lezení ve volné přírodě. Lezecké stěny jsou vhodné pro zkoušku fyzické i psychické zdatnosti účastníků, proto si zde přijdou na své jak zkušení lezci, tak i amatérští začátečníci.

Trampoliny
Bungee trampolína je nejžádanější atrakcí za několik posledních let. Jde o kombinaci originální hliníkové konstrukce, latexové gumy a pružné trampolíny, která dává možnost provádět různé akrobatické prvky ve vzduchu. Trampolína je poháněná motorem, který zajistí dostatečné napnutí gum, tudíž i větší zážitek ze skákání.
Rozměry trampolíny: 6,4 m x 3,0 m x 6,3 m.

Dětské trampolíny
Dětská 8 místná trampolína se zalíbí malým i větším dětem. Mohou si zde vyzkoušet různé skoky a určitě i další prvky, které je právě napadnou. Vždyť dětské fantazii se meze nekladou. Tyto trampolíny jsou bez jištění.

Skluzavky
Je to dětská atrakce, kterou využívají nejen děti, ale i skoro každý dospělák rád zavzpomíná na svá dětská léta a sklouzne se.

Lanové centrum
Vysoká lanová dráha je určena pro osoby nad 150 cm výšky a má svým určením velmi široký záběr. Slouží k vzdělávání, výchově a také pro cílený trénink fyzických a mentálních schopností účastníků. Lanové aktivity rozvíjejí obratnost, sílu, vytrvalost a pohyblivou tvořivost. Překážky dlouhé 3-20 m tvořící lanovou dráhu jsou umístěné 3-10 m nad zemí na stromech, nebo dřevěných sloupech. Účastníci jsou jištění proti pádu bezpečnostním systémem. Vysoké lanové dráhy jsou navrhované a realizované individuálně podle potřeb a podle daného prostoru.- přednášky a činnosti ekologické výchovyOdry – Tošovice 68

Další aktivity v HEIparku: lukostřelba, dětské skluzavky, sjezd na laně nebo chůze na chůdách.

Sakrální stavby – FULNEK

Kaple sv. Rocha a sv. Šebestiána
Raně barokní centrála z roku 1632 na kruhovém půdoryse s obdélnou, šířkově orientovanou předsíní při jižní průčelní straně. Předsíň je završena trojúhleným štítem a po obvodu členěná sdruženými pilastry, nesoucími zalamovanou římsu.
Hlavní vchod má půlkruhový záklenek, bosovaná archivolta je nesena pilíři s římsovými hlavicemi. Nad vstupem je kamenná deska s nápisem: „SS ROCHO ET SEBASTIANO / WENCESLAWS .S.R.I. COMES DE WIRBNA EX WOTOP“.
Při západní straně předsíně je obdélný přístavek se zaobleným nárožím, v němž je situováno schodiště na kruchtu kaple. Vnější zdivo kaple je hladké, s dvojicí nerámovaných segmentově zaklenutých oken a bočním vchodem na západní straně. V podstřeší obíhá korunní kladí. Interiér kaple člení lisény, na nich spočívá zalamovaná římsa, která nese klenbu kopule. V předsíni je valená klenba s výsečemi doplněnými přetínanými hřebínky. Zdi jsou členěny čtveřicí nik. Kaple je krytá helmicovou šindelovou střechou, předsíň má sedlovou střechu s malou vížkou s lucernou a cibulí. Kaple byla vybudována na náklady majitele panství Václava Bruntálského z Vrbna, její stavba započala v roce 1632.
V současné době slouží kaple jako kulturní stánek města (výstavy).

Kostnice – Fulnek
Raně barokní centrála malých rozměrů komponovaná na půdoryse šestiúhelníka se stranami střídavě konvexně vypnutými a rovnými. Rovné úseky zdi jsou mírně předsazené, v jednom z nich je hlavní vchod se segmentovým záklenkem v bosované archivoltě. V nadpraží je obdélná kamenná deska s nápisem: “ IESV ET MARIAE / HONORI DICAVIT GEORGIVS / KNVR CAPITA FVL. / MDCLX“. V dalších rovných úsecích jsou podélná, segmentově zaklenutá okénka. Po obvodu stavby obíhá zalamované korunní kladí. Stavba je završena šestibokou jehlancovou střechou se šindelovou krytinou. Kaple je zaklenuta vysokou kopulí na pasech, ve vrcholu klenby je štuková rozeta, v polích mezi pasy jsou půvabné, v podstatě ještě renesančně cítěné, reliéfy andílčích hlaviček. Po vnitřním obvodu obíhá zalamované korunní kladí, do něhož zasahují záklenky oken a vchodu. Kladí i pasy jsou zdobeny reliéfním perlovcem a vejcovcem. Jak dokládá donační nápis, kaple byla stavěna na náklady fulneckého měšťana Jiřího Knurra v roce 1660.

Památník J. A. Komenského
Architektura modlitebny, pozdějšího špitálu s kaplí sv. Wilgefortis, je v jádru renesanční, její současná podoba je výsledkem přestavby z počátku 18. století. Stojí na zvýšené podezdívce, vytvářející před průčelím obytné části stavby malou terasu, přístupnou po kamenném schodišti. Na západní straně budova přiléhá k bočnímu křídlu Knurrova domu.
Východní část stavby (původní presbyterium) má polygonální závěr, po obvodu jsou masivní, jednou odstupněné opěráky, termální okna pocházejí z počátku 18. století. Západní část (původně loď) má hladké jižní průčelí, přibližně v jeho středu je renesanční kamenný portál restaurovaný roku 2005 akademickým sochařem V. Míčou s půlkruhovou archivoltou, přímou nadpražní římsou a vegetabilním dekorem ve cviklech. Nad římsou je alianční znak Jan Skrbenského z Hříště a Alžběty Petřvaldské (sňatek roku 1608, Jan zemřel v roce 1620), oválná kartuš je doprovázena po stranách volutově stočenými těly delfínů. V levé (východní) části fasády „lodi“ byl na počátku 18. století proražen nový jednoduchý vstup a okno do kaple sv. Wilgefortis, obojí s půlkruhovým záklenkem. Pravoúhlá okna lícující s fasádou na zbývající ploše průčelí jsou pravidelně uspořádána do pěti os a pocházejí z téže doby. V interiéru „presbyteria“ se dochovala původní valená klenba s lunetami, mezi ním a „lodí“ zůstal zachován široký lomený triumfální oblouk. Při úpravách na počátku 18. století byla původní loď rozdělena na dvě nestejné části – asi jen tři metry z plochy lodi zůstaly součástí nové kaple sv. Wilgefortis, zbytek prostoru, oddělený příčkou, byl upraven pro špitál – byl rozdělen barokním trámovým stropem na dvě podlaží a zděné příčky vymezily jednotlivé obytné místnosti.

 

Architektonické památky

Knurrův palác
Čtyřkřídlý třípodlažní palác s obdélným nádvořím, situovaný u jihovýchodního rohu náměstí. Původní stavba z počátku 18. století byla dvoukřídlá, o něco nižší západní křídlo a jižní křídlo, částečně zapuštěné ve svahu, bylo dobudován kolem poloviny 19. století. Hlavní uliční křídlo má šířkovou dispozici, na lev straně se podélný trakt mírně zalamuje, zalomení odpovídá šíři východního bočního křídla. Jedenáctiosé monumentální průčelí je velkoryse architektonicky členěno. První podlaží s pásovou bosáží vytváří optický sokl stavby, ukončen kordovovou římsou. Na římsu dosedají patky vysokého pilatrového řádu, rytmizujícího plochu prvního a druhého patra. Téměř sochařsky zpracované hlavic pilastrů s květinovými festony a andílčími hlavičkami nesou zalamované kladí s předsazenou korunní římsou. Okna v přízemí jsou téměř čtvercová, v patrech jsou vysoká obdélná okna ve štukových rámech, v druhém podlaží navíc doplněná segmentovými nadokenními římsami a bohatými štukovými suprafenestrami, v nichž se střídají stylizované mušle a volutové konzolky s maskarony, střídavě doplněné festony z květin nebo plodů. Obdobně je členěna i severní a východní fasáda nádvoří a západní boční zeď hlavního křídla, která je však bez oken. Další dvě křídla, přistavěná v 19. století, mají téměř hladké fasády, členěné pouze kordonovými a průběžnými parapetními římsami, pravoúhlá okna jsou rámována šambránami pouze v druhém patře dvorních fasád. Před severní dvorní fasádu jsou představeny do výše prvního patra mohutné opěráky, mezi nimi jsou průjezdy do bývalých kočároven.
V interiéru se většinou dochovala původní dispozice včetně barokního schodiště s balustrovým zábradlím, část prostor je zaklenutá valeně s výsečemi, v reprezentačních místnostech se dochovala štuková výzdoba stropů. Pozoruhodnou součástí architektury je monumentální, sochařsky zpracovaný portál s reliéfem Korunování Panny Marie, umístěným ve středu rozeklaného frontonu, v literatuře připisovaný sochaři J. A. Heinzovi. Poslední restaurátorská práce byla provedena v roce 2004 akademickým sochařem Vojtěchem Míčou.

Radniční věž
Radniceve Fulneku byla vybudována v roce 1610 za finanční podpory Jana Skrbenského z Hříště. V průběhu staletí několikrát vyhořela při velkých požárech města a byla obnovována. Po požáru v roce 1945 zůstala stát z celé stavby pouze věž, v jejímž interiéru se dochovaly valené klenby s výsečemi, v přízemí s renesančním štukovým dekorem. Exteriér věže byl částečně upraven, i když v zásadě odpovídá původnímu renesančnímu členění. Věž je pětipodlažní, na fasádě v přízemí je pásová bosáž, patra jsou hladká, na nárožích s lisénovými rámci. V přízemí se dochoval renesanční portál s půlkruhovou archivoltou a ostěním zdobeným jemným rostlinným ornamentem. V patrech jsou sdružená pravoúhlá okna s kamenným ostěním a přímou nadokenní římsou, v pátém podlaží jsou pod segmentovou římsou v dekorativním štukovém rámci věžní hodiny. Při obnově radnice, která probíhala společně s obnovou náměstí (projekt zpracoval architekt Z. Sedláček z Brna) v druhé polovině 40. let, došlo k zvýšení radniční věže o arkádový ochoz, bohužel poněkud masívních proporcí. „Barokní“ báň s lucernou odpovídá tvarově báni, která se zřítila při požáru v roce 1945. V průčelí jsou vsazeny dvě repliky kamenných pamětních desek – nad portálem je deska s městským znakem v rollwerkové kartuši, nad oknem prvního podlaží pak deska s aliančním znakem Skrbenských, pánů na Fulneku v roce výstavby radnice. Originály desek byly uloženy v radničním sklepě. Renesanční portál byl restaurován v roce 2001 akademickým sochařem V. Míčou.

Zvonice tzv. Černá věž
Hranolová, původně strážní věž, součást městské fortifikace městských hradeb, později upravena jako zvonice při kostele Nejsvětější Trojice. Jádro zdiva do výše prvního patra je gotické, část nad kordonovou římsou se čtveřicí segmentových oken byla přistavěna pravděpodobně v 17. století, helmice pochází z 18. století. V září 1995 zde byly instalovány zvony. V roce 1998 byla provedena rekonstrukce zvonice včetně výměny střešní krytiny.

Zámecký komplex
Leží na trojúhelném ostrohu protáhlého návrší severovýchodně od historického jádra města. Skládá se ze dvou částí – z Horního zámku a mladšího, tzv. Dolního zámku. Jeho dnešní podoba je výsledkem složitého stavebního vývoje.
Na místě zámku stál hrad patrně již ve 13. století, první písemnou zmínku o něm nacházíme k roku1372. Stopy nejstarší stavební fáze se dochovaly ve zdivu sklepů. K dílčím úpravám objektu došlo patrně několikrát v průběhu 14. a 15. století. Na konci 15. století nechal Jan ze Žerotína vybudovat druhou linii hradeb, která se částečně dochovala v základech Dolního zámku. Vedle průjezdu Dolního zámku je druhotně vsazena kamenná deska s aliančním erbem Jana ze Žerotína a jeho druhé ženy Machny, která nepřímo datuje stavbu hradeb do let 1475 – 1480.
Při opravách zámku byly náhodně objeveny v novější zazdívce čtyři arkádové sloupy, které jsou důkazem dílčích renesančních úprav gotické stavby, prováděných Žerotíny na počátku 16. století. K zásadní přestavbě hradu v dvoupatrový renesanční zámek došlo až v 60. a 70. letech 16. století za nového majitele panství Baltazara Švajnice z Pilmsdorfu a jeho syna Jana. Na stavbě se podle archivních dokladů podíleli italští zedničtí mistři a kameníci, někteří trvale usazení ve Fulneku. Další, ještě v podstatě renesanční úpravy zámku byly prováděny na počátku 17. století za Skrbenských z Hříště, posledních nekatolických pánů na Fulneku.
Nový majitel, Václav Bruntálský z Vrbna, získal panství po konfiskaci v roce 1622. V relativně pro Fulnek klidných válečných letech 1628 – 1633 prováděl úpravy svého sídla. Nechal přistavět nižší třetí patro zámku a nově vyřešil komunikaci mezi zámeckými podlažími vybudováním hranolové schodišťové věže. Ve čtyřicátých letech 17. století drželi Fulnek Švédové, kteří měli na zámku až do roku 1650 velkou vojenskou posádku.
Po jejich odchodu, v letech 1653-1655, bylo modernizováno opevnění zámku, který tak získal charakter raně barokní pevnosti s dvojitou hradbou se zastřešenými rondely ve vnějším obvodu hrazení. Při hradbách byly postupně přistavovány konírny a hospodářské budovy. Zámek samotný si ještě v 18. století zachoval svůj renesanční vzhled čtykřídlého kastelu s nízkými nárožními věžicemi, atikou a raně barokní věží. V roce 1801 vypukl v zámku rozsáhlý požár, který se rozšířil i na město. Po něm byly v objektu provedeny zásadní stavební úpravy podle projektu arch. ing. Jana Mihatsche, knížecího lichtenštejnského stavitele v Krnově, které pokračovaly až do roku 1824 a určily jeho dnešní podobu. Jedná se o severojižně orientovaný dvoutraktový hranol podélné dispozice na přibližně obdélném půdoryse. Stavba má čtyři nadzemní podlaží s vysokým, jen částečně zapuštěným suterénem. Hlavní, západní fasáda je mírně zalomená, mimo osu se nad ní tyčí hranolová věž s raně barokní bání. V krajině se pohledově nejvýrazněji uplatňují východní a severní fasáda. Na nároží těchto dvou fasád byla původně pětiúhelná barokní bašta, kolem ní byl přistavěn empírový pilířový portikus s patrovou terasou. Fasády byly upraveny na počátku 19. století, jsou jednoduše členěny lisénovými rámci a okny v hladkých šambránách. Budova je kryta mansardovou střechou s vikýři. V uspořádání interiéru se projevuje složitá stavební historie objektu – v suterénu se dochovaly ve východním traktu velké prostory s renesančními klenbami, v severní části traktu byl při stavebně-historickém průzkumu nalezen zlomek gotické klenby a ostění gotického portálu. V přízemí je dokumentována pozdně renesanční a barokní fáze vývoje objektu, ve východním traktu se dochovaly půvabné lunetové klenby se štukovým dekorem. Patra jsou plochostropá, jejich vzhled odpovídá baroku, část prostor byla upravena po požáru v roce 1801.
Níže pod hlavní zámeckou budovou stojí tzv. Dolní zámek. Byl budován od poloviny 18. století na místě opevnění, po požáru byl v roce 1803 obnoven a upraven na byty a kanceláře vrchnostenských úředníků a hospodářské prostory. Jedná se o rozsáhlou podélnou, mírně zalomenou jednotraktovou budovu s mansardovou střechou, na severovýchodní straně s krátkým příčným křídlem s hlavním vjezdem do areálu. Průčelí, otočené k městu, rytmicky člení válcové baštové rondely s helmicemi, obdobné rondely jsou i na nárožích příčného křídla.
Zámek je v soukromém vlastnictví a není přístupný veřejnosti.

 

Technické památky

Nedostavěná trať Opava – Fulnek
Mezi Opavou a Fulnekem se dodnes nachází pozůstatky nedostavěné železniční trati z Opavy přes Vlárský průsmyk do Trenčína. Zbytky drážního tělesa – náspy, zářezy, propusti a započatý tunel tvoří pomník velkorysému podnikatelskému záměru z let 1873-74.
Existence a neúspěch akciové společnosti Moravskoslezská centrální dráha (Mährisch – schlesisch Centralbahn, dále jen MSCB), která započala stavbu dráhy z Opavy do Trenčína, je jedinečnou charakteristikou období tzv. podnikatelské horečky od roku 1866 do 1873. Po krizi na vídeňské burze v květnu 1873 způsobené předlužením bank došlo u mnoha společností k bankrotu.
Vzniku MSCB předcházel složitý vývoj komitétů a konsorcií, které od roku 1869 usilovaly o výstavbu železničních linií, odmítaných Severní dráhou císaře Ferdinanda z důvodu špatné perspektivy návratnosti. Mimo jiné to bylo opavské Zemské konsorcium, které chtělo Opavu ustavit centrem slezské železniční sítě. Progresivnějším sdružením, jež bylo přímým předchůdcem MSCB, se stalo Olomoucké konsorcium v čele s hrabětem Robertem Lichnowskym a Maxem Machankem.
Vybudováním spojnice Olomouc – Krnov Moravskoslezskou centrální dráhou v roce 1872 zůstala Opava odstředěná od hlavních tras. Není divu, že se zasazovala za vystavění dráhy z Opavy do Trenčína. V roce 1872 opět spolu o povolení ke stavbě soupeřily dvě společnosti: etablující se MSCB a opavské konsorcium Otto Schülera, Eduarda Zentzytzkého, Ludwiga Mauthnera a Karla Wilhelm Dietricha. Stanulo proti sobě několik variant vedení trasy, což vyvolalo intervence ze strany zainteresovaných měst. Nejaktivněji si vedl Nový Jičín, který byl podle projektu MSCB vynechán z linie trati, takže úporně bojoval za udělení koncese opavskému konsorciu.
Město Fulnek zažívalo v období konjunktury 60. a počátku 70. let 19. století mírnou depresi. Již v roce 1871 ve Fulneku zanikla významná továrna na parní stroje a mechanizaci pro textilní průmysl, pozorujeme i pokles počtu obyvatel. Fulnek byl závislý výlučně na svém průmyslu, jehož produkty směřovaly do Uher. Vybudováním železnice přes Fulnek mělo město získat spojení s Uhrami, potažmo pak nejkratší cestu do středního Německa, Hamburku a Štětína. Ve své době se projektu z Opavy na Vlárský průsmyk připisovala značná mezinárodní role a dráha byla počítána mezi nejdůležitější tratě v Rakousku. Víra, že zavedení dráhy zajistí rozvoj průmyslu a blahobyt pro celé okolí, byla obecně povětšinou slepá. MSCB se zřekla daňové svobody a nakonec získala 6. října 1872 koncesi na stavbu trati z Opavy do Trenčína včetně nápojky k pruským hranicím. Obstarání financí zařídila banka Union, 1 míle vlastní stavby měla stát 1 milion zlatých, celkem tedy 20 milionů.
V letech 1872-1873 se konalo několik technických revizí odlišných projektů trasy a nespočet jednání. Navrženy byly stanice Opava, Branka-Hradec, Bohučovice, Skřipov, Lukavec, Fulnek, Suchdol nad Odrou, Nový Jičín, Lešná, Hodslavice, Valašské Meziříčí, Jablůnka, Vsetín, Polanka, Horní Lideč, Valašské Klobouky, Brumov. Největší problémy ve vzájemné dohodě způsobovala část Opava – Nový Jičín. Zde se střetávaly zájmy zainteresovaných obcí, zejména Bílovce, Oder, Fulneka a Vítkova, které všechny usilovaly o napojení na novou trať. Ve hře byly tři hlavní varianty. První měla na trase zohlednit Bílovec a druhá směřovala od Skřipova na západ k Větřkovicím, dále na Odry. Obě však byly konstrukčně problematické. Zástupci Fulneka a Nového Jičína vehementně hájili původní plán Skřipov – Lukavec – Fulnek, který byl zvolen k realizaci, i s ohledem na projekt dunajsko-oderského průplavu.
Zájmy jednotlivých stran se křížily v umístění stanice ve Skřipově, v Suchdole měla být nezávislost provozů MSCB a SDCF zajištěna dvěma vedle sebe ležícími nádražími. Ministerstvo války žádalo přizpůsobit trať pro převoz vojenského materiálu, tedy rozšíření nádraží v Opavě pro 6-8 vojenských vlaků, ve Fulneku pro 3 vojenské vlaky o 70 osách, v Novém Jičíně pro 4 vlaky. Komise projednávala také otázku stanice ve Fulneku. Starosta Děrného vystoupil s tím, aby se stanice jmenovala Děrné-Fulnek, vzhledem k umístění stanice na katastrálním území Děrného.
Proti tomu se ohradil fulnecký zástupce, tento zdánlivě absurdní spor byl nakonec urovnán ve prospěch Fulneka. V květnu 1873 začaly zemní práce na nejnáročnějším úseku z Opavy do Fulneka, kde pracovali italští a slovenští dělníci. Na 29 km dlouhé linii bylo přítomno až 1600 mužů a 200 koní. Přítomnost italských dělníků vyvolávala v okolí jistý rozruch, tradičně v místních hostincích. Samotná stavba probíhala v úsporném stylu, mosty měly být jen dřevěné. Stavební práce byly svěřeny firmě W. Knaur & E. Gross z Nového Jičína. Vozový park byl záležitostí továren z Floridsdorfu, Grazu a Kirchheimu a.d. Teck.
Během stavby docházelo k různým deliktům. Velká část pozemků v obci Lukavec náležela velkostatku hraběte z Flander, prince Philipa Eugena Ferdinanda Georga. Po dohodě se správcem velkostatku mohl opavský podnikatel Carl Weisshuhn odtěžit z lukaveckých lesů dřevo, k čemuž si postavil v lese mobilní pilu. K podnikatelově nelibosti však docházelo k rozsáhlým krádežím dřeva italskými dělníky. Problémy při výkupu pozemků způsobovalo časté zpoždění plateb a nevyplácení náhrad za přerušené cesty a zničený majetek.
Obecný odklon od cenných papírů železnic zmařil prodej akcií a společnost se ocitla v tísni. V červenci 1873 byla nařízena restrikce prací, v úseku Opava – Fulnek se pracovalo až do 15. 1. 1874. Že bude možné projekt dobudovat jen za použití státních prostředků, nebylo už v lednu 1874 pochyb. Ministerstvo obchodu ve Vídni se usneslo udělit dráze státní garanci. Rovněž zákon č. 54 ze 3. května 1874 o dostavění započatých železnic neznamenal obrat ve vývoji. Nepomohlo ani prodloužení státní garance. Společnost MSCB byla donucena k řadě úsporných opatření, redukci zaměstnanců a koncentraci řízení provozu v Krnově. Faktorem, který omezoval výnosy MSCB, bylo nenaplnění mezistátní smlouvy pruskou stranou, která měla zajistit pokračování kmenové linie MSCB do Nisy. Provoz tak zůstal na úrovni místní dopravy, železnice měla přitom tvořit páteř dálkových spojnic.
Na jednání Říšského sněmu 6. března 1877 vyslovil německý liberální poslanec Kronawetter tvrdou kritiku hospodaření MSCB a některých opatření vlády. Tři členové společnosti, Machanek, Zaillner a Proskowetz byli zároveň říšskými poslanci. O jejich nepříliš čistých cílech v MSCB svědčí fakt, že bezprostředně po získání koncese ji prodali krachující bance Union, která chtěla prostřednictvím výnosu z provozu sama získat nějaké finanční prostředky. Když byla s bankou Union rozvázána smlouva, podala vláda předlohu zákona z 3. května 1874, aby tak chránila MSCB a banku Union před konkurzem. Důsledky krize soukromého podnikání akciových společností a hospodaření státu, trvající od let 1873-1874 vycházely pomalu na povrch.
V dalším vývoji pozorujeme jen ojedinělé snahy o pokračování: v roce 1881 skupina belgických spekulantů a v roce 1884 zainteresované obce z iniciativy fulneckého starosty Dr. Josefa Ludwiga. Poprvé se vážně uvažovalo o obnovení projektu už v roce 1900. V předchozím období let 1890-1891 byly vybudovány místní tratě Studénka – Bílovec, Suchdol – Fulnek, Suchdol – Budišov nad Budišovkou, Suchdol – Nový Jičín a Opava – Horní Benešov a Suchdol – Nový Jičín. Vybudování místní dráhy Opava – Hradec v roce 1905 se stalo předpokladem revidovaného projektu z iniciativy města Opavy. Měly být spojeny slepé konce místních drah a propojeny tak Opava s Vítkovem, Bílovcem a Fulnekem. Složitá jednání se protáhla až do začátku 1. světové války, která znamenala definitivní konec projektu. Naposledy v roce 1947 se objevily ohlasy na dobudování úseku Hradec – Fulnek. Zůstává otázkou, jestli by dobudování projektu plnilo funkci vytyčenou jeho tvůrci. Význam dráhy by byl pravděpodobně pouze provinční a nesplňoval by tak ambice svých tvořitelů.
Hledání pozůstatků trati je zároveň i pěknou procházkou malebnou krajinou údolí potoka Gručovky mezi Děrným a Skřipovem, kde vede lesní cesta, proto ji můžeme doporučit všem zájemcům. Za Lukavcem ve směru ke Skřipovu se nachází dobře zachovaný propustek a ve svahu nad potokem zářez připravovaného tunelu. Úsek mezi Skřipovem a Opavou je už kvůli vegetaci stěží prostupný, neboť těleso leží mimo zpevněné cesty. Nejlepším obdobím pro pátrání je proto jaro, kdy je porost bez listí.

Přírodní památky

Jerlochovické stěny
Součástí dominanty města Fulneku je pískovcové těleso, které lemuje severní stěny a úpatí údolního svahu Husího potoka a směrem k západu vyúsťuje do dnes již opuštěné pískovny, kde je možné tyto horniny studovat. Vycházejí v ní pískovce a jílovité pískovce, které se usadily asi před 15 miliony let v okrajové části mělkého moře, které zaplavilo staré údolí vybíhající z poslední, nejmladší karpatské předhlubně, spodnobadenského příkopu. Pískovce Jerlochovických stěn jsou dnes jedinou, dobře zachovanou přístupnou ukázkou těchto uloženin na celém Ostravsku.
Stará údolí, která jsou v různé míře vyplněna spodnobadenskými uloženinami, podobně jako ve Fulneku, nalézáme při západní straně oderské části Moravské brány na více místech. Velká část z nich patří z krajinářského hlediska k významným lokalitám. V okolí Bílovce jsou to Staroveské údolí, údolí potoka Trnávky a další.

Stříbrné jezírko
Oderské vrchy jsou známé především těžbou břidlic a galenitu, která na tomto období probíhala ještě v minulém století. Pohořský kopec, jehož geologický podklad tvoří flyšovité vrstvy s převahou břidlic, byl rovněž bohatý na výskyt galenitové rudy. Takto zde postupně vznikly tři dobývací prostory, z nichž nejzajímavější a nejkrásnější je bývalá těžní jáma nedaleko Jestřabí. Přibližně od poloviny 17. století je tento galenitový důl opuštěný a postupně zatopený. Takto vzniklo unikátní jezírko bohaté na vodní a bahenní rostlinstvo a četné druhy obojživelníků.